(20.-22. 6. 1997)
Pršelo jen se lilo, když jsme přijeli v pátek na Moravu, kde bylo soustředění před odjezdem do
Skalice. Kromě mého pověstného optimismu vládlo všeobecné přesvědčení, že jak to tak vypadá, už
nikdy pršet nepřestane. A vidíte, přestalo. Když jsme v sobotu brzy ráno odjížděli z Markvartovic,
už svítilo chvílemi dokonce i sluníčko.
Slunce a dobrá nálada nám vydržely pak celou cestu i přesto, že jsme píchli a zůstali viset
hodinu na silnici. Na slovenské hranice (stále nám to připadá hrozně legrační) přijel náš
rozesmátý a zpívající autobus v pravé poledne, a tak jsme ze všeho nejdříve zabrousili do restaurace.
Nevím jak ostatní, ale mně připadalo, jako bych se vrátila o takových osm let zpátky - laxní
chování personálu připomínalo spíše doby minulé, než jak by člověk předpokládal v zemi se snahou o
tržní hospodaření. Zkrátka jsme už něčemu podobnému odvykli.
Odpoledne jsme doputovali k vodní nádrži, kde byl uprostřed červeně nabarvený sloupek,
označující hranici česko-slovenskou. Železní muži i ženy, zástupci všech přítomných regionů,
přeplavali poctivě celou nádrž. Někteří z nás, kteří tolik odvahy neměli, přeplavali přes hranici
alespoň pár metrů.
Náš slovenský pečovatel Dušan Krivský se při večeři zmínil o tom, že kousek od kempu, kde jsme
spali, je Měsíční údolí, ve kterém je při úplňku nádherně. Protože úplněk právě byl, těšili jsme se
na noční procházku. Jenže Dušan šel do Měsíčního údolí s osobním doprovodem, a tak jsme se vydali
hledat údolí sami. Procházka to byla opravdu krásná, ale Měsíční údolí se nám najít nepodařilo.
Jak jsme pak zjistili, ani Dušanovi.
Tak vidíte, bylo nám zase dobře spolu, v neděli jsme se ještě zastavili ve skanzenu a v
originálním areálu moravských vinných sklípků. Přivezli jsme si odtud opravdu vynikající víno,
které jsme pak v Praze společně vypili. Na každého ovšem vyšly tak dvě deci, ale to nám vůbec
nevadilo. Nevěříte?