Jan Vodňanský
Muzeum, které má být zřízeno v historickém bydlišti Jana Wericha v Praze
na Kampě, by mělo vycházet z živého odkazu V+W pro současné a příští generace.
Z hlediska názoru obou komiků na pietní vztah k osobnostem a jejich typicky
české oslavování, které už od časů Vestpocketky vychutnávali jako nejrůznější
kategorie "hovadnosti", mělo by tedy jejich muzeum být jakýmsi
"antimuzeem", nápaditou parodií na muzea klasická, zároveň; ovšem
citlivě zachovávající genus loci v přiměřených architektonických úpravách,
s nenásilně instalovanou infrastrukturou obvyklou i u takto malých muzejí
ve světě (muzejní shop, restaurace, občerstvení, studovna s materiály na
mikrofiších, videotéka atp. včetně možnosti sezónních expozic našich i
zahraničních převážně mladých fotografů, výtvarníků atp.).
Z hlediska živé štafety neprovinciálního českého humoru nastartované
V+W mělo by zahrnovat vytvoření možnosti pro živé divadlo nejrůznějších
žánrů malých forem. K tomuto účelu doporučuji adaptaci přízemí s vytvořením
jevišťátka s klasickým portálem, dvěma malými, ale dobře vybavenými šatnami,
vynalézavě řešenými tak, aby v letním období sloužily i jako zákulisí pro
letní divadelní scénu, umístěnou v zahradě. Interiér hlediště, a to jak
zimního, tak letního může zahrnovat i stolové vybavení navozující atmosféru
intimní divadelní kavárničky adekvátní programovým žánrům.
V detailnější dramaturgické koncepci bych kladl důraz na to, aby každý
večer byla programová nabídka odlišná s vyjímečnou reprízovostí jenom těch
nejúspěšnějších programů.
Představuji si kupř., že dva až tři večery z týdne by byly pokryty účinkováním
autorských programů "zasloužilých" maloforemních umělců (Suchý,
Smoljak, Svěrák, Justi, Burian, Dědeček atp., jakož i výrazně autorská
divadla dalších generací, např. Sklep, Vrata, Křeč, Mimoza, osobnosti pražské
pantomimy jako např. Boris Hybner, Cvoci atd.).
Zbylé tři až čtyři dny by mělo divadlo poskytovat příležitost pro nejnovější
"žhavé" objevy mladých talentů, jednotlivců i souborů, a to nejen
z oblasti uměleckých škol (Ježkova konzervatoř, DAMU, FAMU), ale i z nejširšího
okruhu talentovaných naturščiků školních souborů, gymnázií, průmyslovek
atp.
Předpokládaná umělecká rada Muzea by měla mít za jeden ze svých úkolů
vybírat z takto široce pojaté nabídky to nejkvalitnější a navrhnout případné
nadaci muzea či asociaci sponzorů velkorysou materiální podporu vybraných
inscenací. Z této nabídky by sice nemusely být vyloučeny pokusy hrát původní
hry V+W, ale vzhledem k tomu, že se v minulosti nejednalo o nějaké umělecky
významné inovace, a že takové pokusy zůstávaly vždy hluboce ve stínu originality
původních tvůrců, měla by zde mít jasnou přednost původní autorská tvorba.
Ta by pak byla jednoznačnou podmínkou pro účast v soutěži, kterou bych
pracovně nazval "Vestpocketka roku". Zrovnoprávňovala by též
mimopražské školní i mimoškolní soubory, kde podmínkou by byla zcela původní
autorská tvorba s hereckou účastí autorů přímo na scéně a věková hranice
od 15 do 25 let. Po dohodě s osvětovými instituceemi napojenými na Společnost
přátel muzea V+W, a s podporou místních sponzorů, měla by soutěž probíhat
vlastně celý rok s předkoly ve větších spádových městech, s tím, že finále
by se odbývalo tradičně v pražském Muzeu V+W poslední dubnové týdny, tak,
aby vítěz ročníku mohl uvést svoji premiéru pro veřejnost právě 19. dubna
ve výroční den, kdy byla uvedena v roce 1927 Vest Pocket Revue (zde
se nabízí i lákavá alternativa uvést pod záštitou muzea premiéru nikoliv
v jeho divadélku, ale v nedalekém sále Umělecké besedy v místě autentické
premiéry V+W).
Divadlo by v průběhu roku sloužilo samozřejmě i všem možným netradičním
žánrům, jako jsou happeningy, akční umění, performance, netradiční přednášky
a dalším experimentům.
V prvním patře domu bych kromě očekávané expozice předpokládal zřízení
studovny s přilehlou knihovnou, videotékou s možností přímé projekce na
širokospektrém videu kvalitou nahrazující projekci filmovou s bohatou výbavou
veškerými dostupnými filmovými materiály o činnosti V+W včetně unikátních
dokumentů z televizních archívů, z dokumentů vzniklých na FAMU i v soukromých
sbírkách; neměly by ovšem chybět ani veškeré filmy a dokumenty o separátní
činnosti obou tvůrců po roce 1948, tj. veškerá zaznamenaná tvorba Jana
Wericha i s dokumenty a též veškerá americká tvorba Jiřího Voskovce včetně
malých rolí, jako např. Bostonský škrtič,