Už delší čas si marně lámu hlavu, proč se čerství (ale i ti letití) Werichovci nezúčastňují
ve větším počtu našich setkání. Chápu, že ti dříve narození mohou mít pocit, že nemají toho elánu
nazbyt a třeba jim stačí, že dostávají Obšťastník a členskou prémii. (Chápu, i když - taky už mi
sedmdesátka škrábe na dveře a přes srdeční potíže, fyzické i feministické, nemůžu nebýt v dobré
partě, když můžu. Ale holt, jak říkal pan Werich: "Každej jsme ňákej.") Už vůbec však nepochopím
řadu mladších, že se nepřijedou aspoň někdy s námi pobavit, nebo třeba zúčastnit se jako
pozorovatelé na zasedání Sboru centrálních bidelníků Kdyby nic jiného, tak jen normální lidská
zvědavost by vám neměla dát spát, dokud nezkusíte, nepoznáte, neprožijete. Zkuste to! Dejte si to,
jen prosím vás neříkejte, že na to nemáte. Polovinu jízdného vám uhradíme, za noclehy se spacákem
se vybírá minimální poplatek a vaříme obvykle sami sobě si, anebo chodíme do hospůdek pro
normální lidi.
Informace o všem jsou v Obšťastníku a podrobnosti vám sdělí: v Praze
Eva Gutová, na Slovensku JUDr. Dušan Krivský, nebo přímo
Karel Bartovský.
Poznámka: Ve svém bidelnickém příspěvku Karel Bartovský skoro na celou stránku
jmenovitě děkuje všem, kdo se zasloužili o dění kolem Werichiády. Nechybí tam poděkování porotcům
soutěže, jejím účastníkům i organizátorům, pražským připravovatelům celého maximaratónu a ostatním
obětavcům, kteří pomáhali na místě samém, ale jsou jmenováni i oba autoři a protagonisté rekonstrukce
Vestpoketky, jakož i majitel galerie Magická jeskyně, který nám umožnil v galerii tiskovku a naše
závěrečné setkání. Nezapomněl určitě na nikoho, ale snad odpustí nehodné redakci Obšťastníku, že
neuveřejní jeho díky v plné šíři. Věříme, že i ti, kterým je děkováno, to pochopí a že i jejich
jménem můžeme též Karlovi za jeho uznání pěkně poděkovat.
(na hudbu "Civilisace")
Když se Libuše dala na věštění,
v Národním o ní neměli tušení.
S divadlem to tenkrát bylo na draka,
jenom Bivoj občas přines diváka...(tedy kance)
Lidi chtěli odjakživa legraci,
na to, co nebyli, aspoň zahrát si:
Z jednoho byl král - druhej se mu smál -
pak se k tomu zpívalo
a šlo to pořád dál...
O poutích se hrálo
o nedělích, ve svátek -
bylo toho málo,
byl to začátek.
Postupně se našli lidi od péra:
Josef Kajetán a taky Klicpera.
Začalo se psát a tvořit o stošest,
národ přece nemohl by jinak kvést!
Nejvíce se cenily tragedie.
Drama estét taky občas přežije...
Legrace je kýč! Kritik bere bič!
Veselohra, revue - to je periferie!
Sešli se dva lidi,
snad budoucí právníci,
líp do toho vidí
nežli kritici!
Vymysleli beze svědků
skoro přes noc "vestpoketku",
udělali celou práci
pro sebe a pro legraci.
Hra se ale uchytila,
celou Prahu podmanila.
A ti dva, že pořád hráli,
nedostudovali.
Dělali, co víc jim padlo,
tak se dali na divadlo:
Začli novou éru,
psaly o tom noviny -
"vestpoketku" beru
co krok dějinný.
Pak už to šlo léta jedno za druhým,
Ježek hledal hudbu, oni zase rým.
Díky kdysi jen studentské legraci,
Praha měla náhle novou senzaci!
Divák se smál dál a taky přemýšlel
a na každou novou hru rád zase šel.
Jen jedenáct let
rostl tenhle květ,
pak už Adolf jiné písně u nás rozezněl.
K čemu by tu byla
scéna osvobozená -
když svoboda víly je zneuctěná?
Klauni drží dobré zvyky,
zdraví nás i z Ameriky,
a den za dnem cítí v kříži,
že se návrat domů blíží.
Pak se ti dva v Praze sešli,
všem tu ovšem pod nos nešli,
uplynula doba krátká,
zavíraj se zase vrátka,
pro legraci, pro satiru
nemáme tu pravou víru!
"Pěst na oko" náhle končí,
Jan se s Jiřím navždy loučí -
a divadlo, pražská pýcha,
jenom smutně vzdychá.
Kdepak je ta tupá hlava
co to všechno pochovává?
Zbývá říct jen díky
za ty krásné večery!
Kéž by se nám vrátil
aspoň některý!
Vaše moudrá slova,
vaše písně, čistý smích,
to zůstane navždy
ve vzpomínkách mých.