Přípitek, který pronesl Jan Werich na slavnostním zasedání světové společnosti optimistů (úryvek)
Narodit se do nového věku, to je bezbolestná metoda. Vžít se do nového, z toho mnohdy bolí hlava.
Člověk je velký šťoura, člověku jest dáno být právě takový - tak někteří vědci tvrdí -, aby mohl existovat,
přežít. Nejsem vědec, a snad právě proto se domnívám, že to, co z dvounohého savce dělá člověka, jest ona
vlastnost šťourání se ve věcech. Nevnucuji se tím, publikovat to nehodlám, ale mohu to skromně tvrdit!
Člověku se povede ledacos vymyslit. Jednou je to třeba nůž, jindy zas elektroencefalograf. Obojí jsou velice
užitečné předměty. Oběma se dá prospět člověku. Oběma se dá ublížit. Tohle plus a mínus lidského úsilí bylo
vždycky, a zdá se, že zůstává největší starostí člověka. Tak když člověk člověka neuhlídá, nezbude živáčků
na světě!
Člověk je ve svém šťouralství obdivuhodně trpělivý a nenápadný.
Chodíte si do školy, za holkami, na křtiny, na svatby, na vepřové hody, na pohřby, na ryby, z práce do
práce - a mezitím, aniž o tom víte, někdo někde řekne "rentgen", a hned je skz vás vidět jako skrz sklenici
vody. Jiný povídá: "Elektřina? Vysoké napětí? Houby! Slaboproudá elektřina, to je věc!" A než se nadějete,
máte nahranou na drátku celou operu. Nebo někoho pomlouváte, a na míle daleko je to slyšet a trestu neujdete.
Jak je to možné, ptáte se. "Polovodiče," zní odpověď.
Jednoho dne zjistíte, že jsou stroje, lépe řečeno, že kousek od vás bydlí stroje, které myslí. Hrají šach,
vypočítávají přehradu, přibližně za devět hodin spočítají úkol, který živým matematikům, celému družstvu
matematiků, trval dva roky. To ovšem, řeknete, je zázrak. Že prej vůbec ne. Ten stroj není hotový, teprve
asi ze dvou třetin, a už tohle umí. Jinými slovy, něco jako když šestiměsíční plod telegrafuje matce,
jakou dietu by měla dodržovat, aby se mu lépe zrálo. (...)
Kdesi měli nápad pozvat vědoucí vědátory a požádat je, aby mluvili o tom, co bude za sto let. (...)
Člověk bude vypadat, jak bude chtít. Děti bude mít takové a tolik, jaké a kolik bude chtít. Bude
odposlouchávat, koho bude chtít, odkud bude chtít. Všechno bude jedné lahodné chuti a tu lahodu člověk
bude chtít. A k tomu bude času, kolik člověk bude chtít.
Zbude tedy něco, co ještě člověk bude chtít?
Ovšemže! Plno!
Bude chtít nové Chapliny, nové Picassy, nove Trnky. Nové jaro. Nové milence.
Bude chtít držet se za ruce, na nic nemyslit a jen se dívat z očí do očí.
Bude se mu chtít ležet v trávě, na znaku, a dívat se na velký bílý mrak nad černým lesem. Bude chtít
vidět tentýž obraz, který vídávala babička babičky našeho dědečka. Jak mrak se promění v rybu s čapí hlavou,
pak v pumlíč s karkulkou, pak ve stádo beránků. A beránci se rozběhnou, zřídnou a zmizí v teple sluníčka. (...)
Technologie je veliká věc. Věda vůbec! Ale člověk je víc než stroj. Stroje nepláčou, stroje se neumějí smát.
A to mi dodává odvahy, přátelé, abych s vaším dovolením, a doufám s vaším souhlasem připil už dnes:
PROSIT 2058!
Osvobozené divadlo mělo před Silvestrem roku 1933 na repertoáru protinacistickou revui Osel a stín.
V této sezóně se stěhoval ze Smíchova do středu města - do paláce Báňské a hutní společnosti na rohu
Jungmannovy ulice - Vlasta Burian. Burianovo divadlo a Osvobozené divadlo byly jediné dvě scény, na něž
nedolehla návštěvnická krize. Proto se ostatní divadelní ředitelé obávali, že se situace ještě zhorší a
vydali petici, vlastně protest proti tomu, aby se Burian dostal do centra Prahy.
Jen Osvobození protest nepodepsali a od té doby se datuje družba mezi Divadlem Vlasty Buriana a Osvobozeným.
Aby ji veřejně manifestovali, dohodli se všichni tři komikové, že napíší společně skeč, který obě divadla
zahrají na Silvestra a vzájemně si v něm zahostují. To je aktovka Sanatorium doktora Hormona, v němž
hlavní roli měl Jaroslav Marvan, vrchní ošetřovatelku hrála Lída Sudová, roli šílence Bohuš Záhorský a v
komických rolích samozřejmě V+W a Vlasta Burian. V Osvobozeném divadle měl největší úspěch Burian, u Buriana
zase V+W. Jeden skeč přirozeně nestačil na celý silvestrovský pořad a tak se V+W rozpomněli na své první
vystoupení ve zvukovém filmu Paramount revue, v němž měli role konferenciérů. V revui uváděli také amerického
herce George Bancrofta v parodii na své vlastní filmové umění. (Její obsah: G.B. je nevolno ve fraku a
ve společnosti. Poněvadž si to však všemocný pan režisér přál, oblékl se do toho.