Ondřej Elbel
Jižní Čechy na sklonku srpna. Krásné (někdy až příliš) počasí. Poslední dny prázdnin a navíc
v okouzlující oblasti Čochtanova Třeboňska. Takové výzvě se jen těžko odolává...
Nechal jsem se zlákat i já a na "statek" Evy Gutové ve vesnici Stříbřec jsem se vydal už ve
středu večer. Po dlouhém stopování jsem kolem desáté večer dorazil do Hlíny a čekala mě asi
pětikilometrová cesta temnou strašidelnou nocí po silnici přikryté klenbou stromů a vinoucí se
krajinou plnou nejpodivnějších zvuků (které, jak jsem později zjistil, pocházely hlavně ode mne).
K mé cti slouží, že jsem zabloudil jen jednou a všem strašidlům utekl. Po příchodu následovalo
zjištění, že ostatní sedí u ohně a všechny buřty jsou snědeny. Nezbývalo, než jít spát a pořádně
si odpočinout. Bylo to zapotřebí.
Druhý den nás čekalo vylepšování usedlosti (aby byla připravena na nápor vodnické sešlosti -
pozn. red.), se kterým začali ti, kteří přijeli dříve. Na čtvrtek připadly různé práce, ale
nejzajímavější byla bezpochyby stavba latríny. Velmi vhodně byla vybrána například poloha. Uživatel
improvizovaného království úlevy seděl v klidu v dostatečné vzdálenosti od ostatních, koukal na
pole za domem a v takovémto totálním propojení s přírodou dokazoval veliké věci.
Poté, co se většina z nás navečer vykoupala v jednom z krásných rybníků, jsme se vydali pobavit
domorodce do místní hospody. Jirka Tibitanzl se nás
rozhodl seznámit se záměrem uspořádat za rok v Třeboni divadelní
festival. V podivné atmosféře stranické schůze se výklad zajímavého plánu zvrhnul v estrádní
představení, které možná zdejší hostinec ještě nezažil. Festival snad dopadne lépe.
V pátek večer se potvrdila předpověď počasí a Stříbřec ukázal, že není k zahození ani v dešti.
Po dni stráveném lenošením, hraním karet a opět drobnými úpravami statku přišlo večer pár vodníků.
Byli vcelku přátelští, nikomu neublížili a každý navíc dostal špunt ke svému rybníku. Tím nás
zřejmě pasovali na své porybné.
V sobotu nás čekal stylový oběd připravený kuchařkami v čele s Hankou Strnadovou. Čochtanovy
koule jsu výborné a nikdo nemusí mít strach o udržování vodnické populace. Hanka všem slibuje,
že se jedná pouze o náhražku a Čochtan je stále mužem. Po takovém obědě se dá dělat leccos, jen ne
sportovat. Jenže právě to nás čekalo. Disciplíny naštěstí nebyly příliš náročné, takže nikdo svůj
oběd neviděl podruhé.
Po večeři přišlo na řadu vyhlašování výsledků, povídání a zpívání (konečně se objevil Pavča
Holeš), které skončilo až v noci. Noc byla jasná, takže bylo nutné si ji vychutnat ještě více.
Skoro jsem zapomněl, kolik může být na obloze hvězd. Ve Stříbřeci jich je nejvíc.
Neděle byla posledním dnem našeho setkávání s Čochtanem i posledním dnem prázdnin. Vše jsme
zakončili v Třeboni, samozřejmě obědem v restauraci U Čochtana. A pak už jen odjezd domů, do Prahy,
do Podolí, do lékárny, dopr... to mně bylo smutno.
Nebyla to žádná "hurá akce", kde by se pořád, sekundu za sekundou něco dělo. Čas tam plynul
pomalu a bylo krásně. Bylo krásně, co víc si přát?!