Novinky, středa - 03. března 2004Zvukový dopis Karlu Bartovskému z Ludgeřovic
Jednoho dne, a není to zrovna dávno, nám došel dopis. To by ale nebylo nic nového, jenže, když se dívám odkud nám to kdo zase píše - ehle, Moskva! V dopise stálo, že se máme na Internetu podívat na webové stránky http://www.vor.ru/CZECH.htm , tak jsme se podívali a to, co jsme tam uviděli, můžete vidět taky, když kliknete na "Přečíst více" a nebo si najedete na výše zmíněnou stránku.
ZVUKOVÝ DOPIS KARLU BARTOVSKÉMU Z LUDGEŘOVIC
Na vlnách Hlasu Ruska pořad Iriny Čajkové pod názvem ZVUKOVÝ DOPIS KARLU BARTOVSKÉMU Z LUDGEŘOVIC.
Je to dopis člověku, kterého jsme nikdy ani neviděli. Chtěli bychom se ale s ním seznámit. A doufáme, že tato známost bude prospěšná pro obě strany.
O Karlu Bartovském nám vyprávěl Georgij Jakovlev, který loni v létě navštívil Prahu, kde se účastnil natáčení televizního filmu věnovaného 35. výročí tragických události srpna 1968. Ruskou televizní skupinu přijal tehdy ministr kultury ČR pan Dostal. A během neformálního přátelského setkání náš bývalý spolupracovník Georgij Jakovlev vyprávěl panu Dostalovi o tom, že jedno z ruských nakladatelství připravuje vydání knihy Borise Nikolského Jan Werich, anebo Balada z hadrů. Českého ministra kultury tato zpráva velmi zaujala a potěšila. Zeptal se, jestli v Rusku vědí o existenci klubu přátel Jana Wericha. Georgij Jakovlev upřímně odpověděl, že nevědí. Z rukou pomocníka ministra kultury obdržel adresu Karla Bartovského v Ludgeřovicích, který je předsedou tohoto klubu. A pan Dostal mu poradil: "Napište panu Bartovskému o knize Borise Nikolského, to ho určitě bude zajímat."
Mohli bychom samozřejmě napsat mnohem dříve, ale po natáčení televizního filmu o potlačení Pražského jara dostal bohužel Georgij Jakovlev infarkt, dlouho se léčil v nemocnici, a pak v sanatoriu. A kdy se uzdravil, vyhledal ve svých papírech adresu Karla Bartovského a předal ji nám. Bylo to zcela nedávno. Takže tento zvukový dopis odesíláme do Ludgeřovic s určitým zpožděním, a to nikoli čísi vinou, ale jedině shodou nepříznivých okolností.
Tak tedy, vážený pane Bartovský, obrácíme se bezprostředně na Vás jako na vedoucího představitele klubu přátel Jana Wericha. Sám si přece neříkáte prezident, ani předseda, ani odpovědný tajemník, nýbrž "nejvrchnější bídelník Werichovců", což je zcela v duchu ironických žertů zakladatele Osvobozeného divadla.
Snad nám dáte za pravdu, že všechno dobré na tomto světě pochází od lásky a začíná láskou. Kniha Borise Nikolského (výzkum, eseje, úvahy, rozbor a dojmy) se také narodila z lásky. V 50. letech 20. století přijel autor do Prahy, aby studoval na Akademii muzických umění. Bydlel v koleji na břehu Vltavy a přátelil se s Petrem Kostkou a Jiřím Hrzanem. A po celou dobu studia, po celých pěl let každý večer letěl, jako motýlek na oheň, do některého z pražských divadel, ať už tam dávali Ibsena anebo Dostojevského, Čapka anebo Gogola, Shakespeara anebo Čechova... Jednou přišel do divadla ABC v podchodu ve Vodičkově ulici � a tam hrál Jan Werich se svým tehdejším partnerem Miroslavem Horníčkem.
Když uviděl poprvé Wericha na jevišti, byl Boris Nikolskij ohromen, okouzlen jeho uměním, ostrovtipem a velkorysou povahou. Pak už chodil výhradně na jeho představení a každé z nich shlédl mnohokrát, protože se Werich nikdy neopakoval! Svoboda, s jakou se choval na jevišti, byla uchvacující...
V knihovně si našel Boris Nikolskij všechny hry, které Jan Werich a Jiří Voskovec napsali pro Osvobozené divadlo: Osel a stín, Fatamorgána, Panoptikum, Smoking-revue, a další.
Jednou překonal Boris svou vrozenou ostýchavost a přišel k Werichovi do zákulisí divadla ABC, aby mu pletoucím se jazykem vyjádřil svůj obdiv. Řekl, že studuje v Praze, původem je ale z Moskvy. Bylo to v lednu 1958. Toto setkání bylo začátkem známosti skromného sovětského studenta a slavného českého herce. Pak se tato známost změnila v přátelství, což bylo dost divné. Přece je rozdělovaly věk, výchova a mentalita. Spojovalo pouze jedno: láska k živému slovu, pronesenému z jeviště. A to úplně stačilo.
Kdy Boris Nikolskij ukončil studium v Praze a vrátil se do vlasti, jeho kontakty s Werichem pokračovaly. Po dlouhá léta se dopisovali, až do smrti Jana Wericha. A právě po ní začal zarmoucený Boris Nikolskij pracovat na své knize Jan Werich, anebo Balada z hadrů. V té práci pokračoval po dlouhá léta. A doufáme, že letos spatří tato kniha světlo světa.
Čím tedy je zajímavá a dokonce neocenitelná?
Je to pohled ruského člověka na vynikající jev českého divadla, pohled vnímavý, ostrý, zamilovaný, pronikající hluboko do neordinární osobnosti Jana Wericha. Pro ruské čtenáře to může být skutečný objev, protože ani o Werichovi, ani o pražském Osvobozeném divadle u nás bohužel skoro nikdo nic neví.
Pro české čtenáře, kteří si na Jana Wericha dobře pamatují a mají ho rádi, zase může být zajímavý pohled na Werichovu tvorbu ze strany.
Kniha Borise Nikolského je napsána živě, svobodně a vesele. Jednoho je škoda: autor se nedožil jejího vydání. Zemřel v prosinci 1997. Po dlouhá léta pracoval u nás v rozhlase. A proto jsme se rozhodli udělat všechno, abychom uskutečnili jeho sen: vydát knihu, kterou by mohli studovat na našich divadelních školách. Vždzť dějiny evropského divadla 20. století nebudou úplné bez pražského Osvobozeného divadla, bez umění Jana Wericha a jeho nadaných partnerů.
Vážený pane Bartovský, napište nám, je-li pro Vás kniha Borise Nikolského zajímavá? Rádi se také dozvíme něco o činnosti klubu Werichovců. V čem vlastně spočívá? Možná že vydáváte svůj časopis?
Čekáme na Vaši odpověď. Naše poštovní adresa je: Irina Čajková, redakce vysílání pro Česko, rozhlasová stanice Hlas Ruska, Pjatnická uů. 25, Moskva, Rusko, 113 326.
Přejeme Vám a všem Werichivcům hodně štěstí v novém roce 2004!
19.01.2004
