Už je to rok, Karle

Vzpomněnky


Karle, bylo to fajn!

V jedné ze slavných předscén spolu hovoří Jan Werich s Miroslavem Horníčkem o čase. Horníček o věcné jednotce s pevně danou strukturou a Werich naopak o jakémsi nehmatném virtuálním NĚČEM, co si lidé vymyslili, aby hlavně věděli: "Od kdy do kdy a co za to!" Je jedno jakou TO NĚCO má strukturu, charakter či zhmotněnost. Každopádně TO NĚCO odměřilo rok a kousek od okamžiku, kdy nás všechny tady na Zemi opustil jeden báječnej chlap a se sbalenými rybářskými pruty se vydal za oběma výše jmenovanými pány.

Představuju si to nějak takhle: Pan Jan a Karel stojí uprostřed řeky, každý v ruce prut a muškaří. A opodál sedí na obláčku Horníček, "kolaží" (zkrácený výraz pro vytváření koláží), pomalu je následuje tak, jak oni dva postupují tokem, těší se na pstruhy, jejichž chuť bude dozajista nebeská a k tomu všemu vedou velmi vážné řeči o věcech velmi nevážných. A taky občas kouknou dolů na nemalé množství spřízněných duší, které naopak zase čas od času zvednou oči nahoru, aby daly najevo, že nezapomněly. Jsem rád v této společnosti a rád připojím drobnou vzpomínku na Člověka, který mi, vedle mých rodičů jak už jsem jednou napsal, dal do dalšího žití schopnost užívat humor jako vzácný lék na různé různosti každodenní všednosti.

Pravidelně jsme se spolu setkávali nedlouho. Od podzimu 1984 do léta 1987 v době, kdy jsem se v Šilheřovicích připravoval pro své hospodské řemeslo. Jednoho odpoledne mi padl do oka malý plakát na nástěnce ve vstupní hale internátu, jehož prostřednictvím byli zváni zájemci na pořad o Janu Werichovi. Už si nevzpomínám na přesný název, čas a místo. Vím ovšem jistě, že v okamžiku čtení byl inzerovaný pořad historií. Co však historií nebylo, byla malá poznámka dole, zvoucí příznivce divadla a filmu na společné setkání. Tak vznikl Kulturní klub při SOU společného stravování ČSSD v Šilheřovicích, který ovšem v krátké době znal téměř každý pod zkratkou KuK. O co kratší byl vymezený čas trvání, o to intenzívnější byla jeho činnost. Dovolím si tvrdit, že jsme byli po celé tři roky nejpravidelněji se scházejícím a nejvíce pracujícím kroužkem pod školními křídly.

Karel se nám věnoval velmi intenzívně. Na počátku různé hry, soutěže a drobné kvízy trénující kdeco, především však paměť a schopnost mluvit. Dále secvičování různých scének, pásem a krátkých her, s nimiž jsme se představovali nejen svým spolužákům, ale také při občasných vystoupeních zástupcům široké veřejnosti. Při tom všem nám pootevíral dveře do tajemného světa, kde nám bylo umožněno nalézti různá tajemství do té doby skrytá.

Scházeli jsme se porůznu. Pokud byl Karel v práci tak na Loveckém zámečku, jindy zase v některé z internátních kluboven. Za pěkného počasí také v prostředí zámeckého parku, což byla snad nejhezčí zkušebna. Tam došlo i na sport, když Karel dovezl ve svém Trabantu baseballovou pálku s míčem a zasvěcoval nás do základů této hry. Za ohromného veselí všech přítomných. Tedy až na jednoho procházejícího se pána, který nás velmi seřval za to, že hulákáme jako na lesy a rušíme zámecko-parkový klid.

Mezi vzácnější chvilky patřily ty, kdy nás pozval a my mohli strávit nějaký čas u něj doma v Markvartovicích. Není třeba vám, milé spřízněné duše, vypisovat co vše tam bylo k nalezení. To bych nosil dříví do lesa. Já jsem tam zažil poprvé něco, o čem jsem doposud jen četl nebo viděl ve filmech. To bylo tak.

Byli jsme pozváni do Markvartovic, že oslavíme jakési naše klubové jubileum. Připravilo se malé občerstvení, pro plnoleté drobet vína a pro nás ostatní jiné dobroty. Zpívalo se, četlo, nacvičovalo. Pouštěly se desky z bohaté Karlovy fonotéky. S tím, že večer si dáme, v rámci duševní očisty, také saunu. Čas však byl rychlejší a nastal čas našeho návratu na internát. Nám, kterých se to týkalo, se pochopitelně nechtělo a přemýšleli jsme o nějakém řešení, abychom nemuseli večer zpět.

Jeden z pedagogů, jenž se našeho klubového života také aktivně účastnil, sedl do auta, naložil mě k sobě a vyrazili jsme k internátu. Nějakým způsobem se mu podařilo přesvědčit noční paní vychovatelku a nás několik mohlo, s jejím vědomím, zůstat i přes noc. Došlo i na saunování. Ve vší počestnosti! Nejdříve ženská část osazenstva a potom mužská. A nakonec jsme seděli někdy nad ránem zabalení do prostěradel na zahradě u rybníčku a já měl pocit milionáře sedícího u bazénu své vily.

Bylo mi báječně, jako bych upíjel z poháru něčeho zapovídaného. Dnes se nad tím pousměji, ale tenkrát mi bylo mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem, byl jsem plný různých představ a fantazie. Navíc člověk v tomhle věku se dívá na okolní svět úplně jinak a má-li možnost ochutnat něco do té doby nepoznané, těžko odolá.

Tolik jedna z mých mála vzpomínek na dobu před téměř třiceti lety. Bylo to velmi intenzívní. Škoda jen, že některé věci či události se nedají nějak zastavit nebo posunout. Karel byl mužský z masa a kostí, určitě měl svoje klady i zápory. To už jsem taky kdysi napsal. Já si ho ovšem pamatuji tak, jak jsme se spolu setkávali. Chlap se zvučným hlasem, přirozenou autoritou, která není dána každému, v kloboučku, s brýlemi a bradkou Werichovi i trochu podobný.

P. S. Jednou jsme se u Karla zastavili po mnoha letech i s manželkou. Nevím proč, ale nejvíc mi v paměti zůstal moment, kdy jsme kráčeli po schodech ke vchodu, a já na smaltované tabulce četl nápis: „S hárajícími fenami vstup zakázán“… Ach jo.

Pavel Peterka


V devadesátých letech v době vinobraní jezdívali do Znojma i Werichovci, nejen aby si užili pravého burčáku a mnohých zajímavostí, které naše historické město skýtá, ale také zde vystupovali s divadelním představením na náměstí. Nejčastěji vzpomínám na STRAŠLIVOU PÍSEN O GOLEMOVI, kterou Jiří Tibitanzl A Karel Bartovský spolu připravili a hráli. Právě Karel, vzhledem ke své velké postavě byl představitelem GOLEMA a hrál v krásné masce půjčené z Karlínského divadla. Sledovali jsme pobaveně průběh představení, když tu náhle z davu diváků se ozval dětský hlásek. Golem má modrý slipy. Ano GOLEM MÁ MODRÝ SLÍPY, neslo se pak náměstím a připomínalo to výrok docela jiný, jako z pohádky CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY.

Na velkého bidelníka Karla Bartovskího i na divadelníka Jirku Tibitanzla moc ráda vzpomínám.

Zdraví Jana Lobpreisová


............tak to bylo před 7lety a já doufám, že v takové náladě jsi i tam nahoře!........

Hanka Štefková

img_1057.jpg, 345kB

S Karlem na rybách

Můj tehdy teprve pětiletý syn Patrik se s Karlem potkal, když už byl Karel kmetem. Byl to ale kmet atypický - neměl ve svých osmdesáti letech problém vlézt po pás do svého zahradního rybníčku a vyhazovat usazené bláto či opravovat prosakující hráz nebo chodit středem řeky, když muškařil na Opavě.

Karel objevil v Patrikovi velký zápal pro rybolov a Patrika na něm zase přitahovaly velké rybářské zkušenosti a přirozená autorita. Karel uměl Patrika leccos z rybářského umění naučit a - když dlouho nic nebralo - dokázal také vyprávět zábavné rybářské historky z časů svého dětství a mládí.

Nejčastěji jsme chodili chytat "na plivátko" - na malý vyrovnávací rybníček mezi velkými rybníky ve Velkém Benešově. Rybníček i blízký potok oplývaly zejména spoustou malých rybiček, které jsme brali pro sebe i známé jako návnadu na řeku. Rybníček také, díky sousedství velkých rybníků, skrýval nejedno tajemství.

Jednou jsme u něj s Karlem zažili legrační historku na vlastní kůži. Karel měl v rybníčku "tajné místo", kde s podběrákem zaručeně vždy vytáhl nějaký rybí potěr, někdy i stovku rybiček na jeden zátah. Rybičky jsme pak transportovali v barelu mou starou modrou Felicií do Karlova zahradního jezírka, do mého jezírka v Ostravě nebo do chovného rybníčku rybářů v Ostravě - Mariánských Horách. Nebyl ten způsob výlovu úplně legální, tak jsme při tom zažívali i lehký adrenalin.

To Karlovo tajné místo bylo na kraji velkého spojovacího potrubí při kraji rybníčku. Rybář se tam musel ponořit skoro po pás a nahnout se a dosáhnout podběrákem co nejdál do potrubí, aspoň minutu tiše a nehnutě číhat a pak prudce nabrat. Ostatní mu fandili většinou z betonové hrázky nad potrubím. Jak jsme se tam občas pachtili, stávalo se, že jsme z dlouhého potrubí zaslechli plácání, jako kdyby tam plavala nějaká velryba. Karel se vždycky zaposlouchal, spokojeně přimhouřil oči a řekl: "Jo, jo, je tam! To tluče sumec!"

Jednou si Karel pořídil zvlášť objemný podběrák se zvlášť dlouhou rukojetí a těšil se, že bude mít rybičky nejen pro sebe, ale možná i na kšeft. Obul si své oblíbené gumové sandálky, sestavil podběrák, slezl do vody, dřepl si k potrubí a zasunul svůj kapitální nástroj co nejdál. Minutu čekal a pak mohutně vycvičeným pohybem máchnul svýma pevnýma rukama. Pak se napřímil, koukal na podběrák a chvíli jakoby nechápal, co se vlastně stalo. My s Patrikem jsme stáli na hrázce kousek od Karla a také jsme chvilku nechápali.

Nejdřív se vzpamatoval Patrik a zvolal: Karle, v podběráku ti stojí sumec! Kouknu se pořádně a fakt! Z metr hlubokého podběráku metr přečuhoval sumčí ocas - měl tedy sumec na délku možná i dva metry. Sumec stál v podběráku na hlavě a byl z té situace stejně zblblý jako my. Karel zrudl námahou, se sumcem chvíli balancoval, ale bylo jasné, že je v danou chvíli dobrá rada drahá. Nakonec se sumec převážil přes okraj podběráku a padl za Karla do rybníčku.

Nikam neodplaval, protože chtěl evidentně zpátky do svého oblíbeného potrubí. Schoval se za Karlovy nohy a číhal na vhodný okamžik. Kdybychom s sebou měli aspoň vidle, tak byl sumec náš. Ale neměli jsme nic, a když jsme za Karlem do rybníka skočili, sumec elegantně proklouzl vykulenému Karlovi mezi nohama a byl zpátky v díře. To jsem tedy nečekal, hlesl jen Karel a bylo vidět, že ho prohra mrzí.

Naštěstí byla kousek odsud zrovna pouť, tak jsme si tam pro útěchu koupili kus výborného uzeného sumce. To už se ale dávno Karlovi vrátila dobrá nálada a častoval nás zase svou rybářskou latinou. Taková ryba nám už nikdy nezabrala, ale byli jsme rádi, že jsme byli s Karlem u toho.

Daruis Nosreti


Milý Karle, tohle Ti nakreslila Tvoje vnučka Míša.

od_vnucky_misi.jpg, 474kB

Tatíkovy zuby

Jestliže se o panu Werichovi říkalo, že se s ním dalo mluvit naprosto o všem, že měl neskutečný rozhled, tak o tátovi to platilo taktéž. Bohužel, tak už to je na tom světě zařízeno, že člověk nevyužije možnost, dokud má příležitost, a důležité věci mu dojdou, až když už je pozdě. Tak i já lituju, že jsem v posledních letech s tátou nemluvil daleko více. To ovšem neznamená, že jsem nenasával atmosféru těch chvil, kdy jsme si povídali o všem možném. Tatík například velice bedlivě sledoval vývoj na politické scéně a když jsem k němu přijel, tak sondoval, jaký názor mám na tu či onu kauzu, ten či onen zákon nebo, poslední dobou nejčastěji, politický průser. Bylo mi jasné, že mě zkouší, jestli se mé názory a postoje ubírají správným směrem a já se musím přiznat, že v mnoha případech jsem byl vedle, jak ta jedle. Táta mi ale vždycky všechno důkladně vysvětlil a já pak sám musel uznat, i když jsem byl vždycky samorost a hned tak jsem názor nezměnil, že má opravdu pravdu.

Strašně jsem na něj byl pyšný, kolik lidí (i těch význačných) osobně znal. Bohužel to někdy bylo docela kontraproduktivní, protože jsme pro samé známé mnohdy nic nevyřídili a daleko nedošli. Třešničkou na dortu pak byla fráze, kterou mne představoval svým kamarádům: "Toho jsem si udělal v padesáti!", a že jsem ji slýchával často. Teprve později, když už jsem měl své děti, mi došlo, jak se rád rodič chlubí svými potomky, ale taky i to, že tím chválil především sám sebe. Ale zasloužil si to.

Historek o tatíkovi bych tu opravdu mohl psát mraky, ale já bych zkusil nastínit jednu, nad kterou zůstává rozum stát a je uložena v trezoru našich markvartovických Akt-X.

Měli jsme jet na nějaké jednání, mám ten dojem, že do Olomouce. Vyjel jsem s autem z garáže a čekal, až táta nastoupí. Jakmile otevřel dveře a jal se nastupovat, tak jsme oba dva zřetelně slyšeli, jak mu něco vypadlo z kapsy kabátu na zem. Zuby. Mnohdy je nosil jen tak v kapse a lepil si je až těsně předtím, než bylo třeba vypadat nebo mluvit reprezentativně. Takže jsem vypnul motor a počali jsme zuby hledat. Prohledali jsme tatíkovu bundu, kalhoty, tašku, úplně celé auto, všechny škvíry, odkládací kapsy ve dveřích, podlahu, prohledali jsme cestu pod autem i kus trávníku, dokonce jsem poodjel s autem - ale zuby jsme nenašli. Nenašli jsme je ani doma, jelikož jsme už z toho byli všichni (i s Hankou) tak zblblí, že už jsme věřili, že ty zuby u sebe vůbec neměl, když nastupoval. Zuby byly zkrátka nezvěstné.

Ani si už nepamatuju, jestli jsme nakonec na to jednání jeli či ne, každopádně po měsíci, když už měl táta zuby nové, se Hanka rozhodla vyvětrat peřiny, které byly v obyváku v peřináči a když je přehazovala přes zábradlí na "balkóně", tak z nich vypadly ty zatracené ztracené zuby.

Strašně jsme to tenkrát rozebírali ze všech možných stran, ale faktem zůstává, že se nám nepodařilo přijít na jediné rozumné vysvětlení, jak se ty zuby mohly dostat do peřin, na které za poslední dva měsíce nikdo ani nesáhnul, ani do peřináče nelezl.

Michal Bartovský


Uplynul rok,

kdy jsme nevěřícně vstřebávali informaci, že Karel, náš Velký Karel.......

A byla to pravda. Ještě dnes tomu tak nějak nevěřím. Pořád čekám, že se někde vynoří a jeho hluboký, sytý hlas zaburácí: "to jsem vás dostal, holenkové". Ale ono se pořád nic takového neděje. Snad tomu časem uvěřím, snad se s tím smířím. Ne, nesmířím. Možná si zvyknu, ale nesmířím se s tím.

Byli jsme s Karlem opravdu kamarádi. Řešili jsme spoustu legislativních věcí kolem jeho vysněné Werichovské klubovny, chodili do Benešova na nástražné rybky, organizovali akce, vzpomínali na zážitky s panem Werichem, i jinými uměleckými celebritami. Bratry Suchými, Stelinkou Zázvorkovou i Ljubou Skořepovou, Janem Vodňanským a ....... a v neposlední řadě i se spoustou skvělých Werichovců. Obohatil můj život nezměřitelně. I když jsem s Karlem toho zažil hodně, na nějakou vyloženě humornou historku si momentálně nevzpomínám.

Ale pobavil mne třeba zážitek z Třeboně, když jsme se Karlem potulovali na třeboňském náměstí a koštovali jeho pověstnou ořechovku. Dělal si ji sám, a tentokrát byla opravdu "výživná". Koštovali jsme, vedli odborné řeči o výrobním postupu, připíjeli jsme si navzájem na zdraví a na úspěch Čochtanovy Třeboně. Když tu najednou - kde se vzal, tu se vzal - byl vedle nás tehdejší ministr kultury ČR pan Jiří Dostál. Nikde žádná ochranka, nikde žádná "podržtaška". A hned se s Karlem velice vítali, protože jak známo, Karel znal asi všechny v republice, kdo za něco stáli. Po uvítacím bouchání do zad a představování mé osoby se pan ministr ptal, cože to černého pijeme!? Ujal jsem se vysvětlování, že to je naše ostravská léčivá voda pro havíře, proto ta barva. No, díval se trochu nedůvěřivě, ale dal si s námi koštovací přípitek, z hrdla do hrdla. A dal si slušný hlt. Jeho vytřeštěné oči po ukončení aktu se nedají popsat. Zato Karel zářil spokojeností jako měsíček. Pan Dostál chvíli ohromeně mlčel, pak se na mne vyčítavě podíval a řekl jen: "I Ty, Brute"? Doporučil mi, ať vážím dobře, s kým se vlastně přátelím a po pár minutách kamarádských řečí odešel trochu nejistým krokem mezi lidi. Z Karla vyzařovala spokojenost do okolí a slíbil, že mi někdy dá svůj červenoplodý ořešáček, ze kterého budu mít zdroj ořechů pro výrobu "havířské léčivé vody". Stromek už léta roste na mé zahradě, ale recepturu na výrobu už jsme jaksi opomenuli. Bohužel.

Tata Karlík


Odveta

Vzpomínka na Karla

Karel měl, kromě jiných nesporných schopností, také schopnost zařadit do normálního vyprávění úplně vymyšlené příhody a bavil se tím, jak dlouho posluchač netuší, že si totálně vymýšlí. Další jeho schopností byl situační humor.

Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsme jeli v autě z Markvartovic na Vsetín. Bylo to v podvečer, slunce už předávalo svoji vládu nad dnem měsíci a my jsme míjeli osvětlený vodojem. Takovou tu velikánskou a osvětlenou kouli. Na vodojemu svítila jasně červená světla a Karel prohlásil: "No výborně, svítí červená světla, tak to už mají nahřátou teplou vodu".

Já jsem zpozorněla a říkám: "Karle, já jsem si vždycky myslela, že jsou to signální světla kvůli letadlům". Začal mi vysvětlovat, že to se teda mýlím a že je to teď nová služba dodavatelů pitné vody a že to ví zcela jistě, že tu vodu ohřejí zpravidla na večerní dodávku, protože to přece lidi nejvíc potřebují teplou vodu na koupání, praní a mytí nádobí. Taky že normálně svítí přece oranžová světla a jakmile svítí červená, tak občanům signalizují, že poteče voda teplá. A ještě že to někde četl a je to úplná novinka. No, a protože tak věrohodně argumentoval, já jsem nakonec nabyla dojem, že to má nějakou logiku a uvěřila mu.

Po chvíli ticha, kdy jsem přece jen ještě přemýšlela, jestli to není blbost, to už Karel nevydržel a vybuchl v obrovský smích a měl radost, jak mě dokázal zblbnout a přesvědčit o nezvyklé nové službě pro občany. Takže mě zase jednou doběhl a po celou cestu až na Vsetín byl důvod k opakovanému smíchu a jiným, radostiplným projevům.

Druhý den jeho návštěvy na Vsetíně byl již od rána smutně deštivý a my měli nachystaný program na pobyt venku. No byli jsme trochu z nálady, přejížděli jsme někam tou uplakanou nepohodou a já se rozhodla vylepšit náladu a prohlásila jsem, že zítra už pršet nebude. Karel zpozorněl a ptá se: "Hmm a jak to víš".

A já na to: "No vím to a to úplně jistě". Karel však stále nechápal a tak zkoušel, že jestli to mám z předpovědi počasí nebo to poznám podle oblohy nebo podle směru deště, či jak jsou nebo nejsou vidět ty naše valašské kopečky a já na všechno odpovídala záporně a tvářila se tajemně. No a až vyčerpal všechny nápady, odhaluji tajemství: "To je úplně jednoduché. Na Valašsku totiž pokaždé prší jenom jeden den, ten první. Všechny další už jenom s... e". Tož tak že to máme na Valachoch.

No a tak se mi alespoň jednou podařilo Karlovi oplatit ty jeho srandičky a získat alespoň jeden bod v můj prospěch, protože Karel v tom srandičkování vedl hodně vysoko.

Eva Trčálková


Vzpomínková fotogalerie

xx_134.jpg, 231kB

dsc_7960.jpg, 161kB


Skupina PER PEDES, ze které vznikli WERICHOVCI
zprava Karel Bartovský, Li Mrázková - Čížková, Jaroslav Holeš, Jarda Horčička - zvukař perpedes.jpg, 173kB

dsc_7964.jpg, 136kB

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

jpg

webmaster: © Radim Štefan  poslední aktualizace 3. 7. 2017